Cestou světla dojdeš k poznání

 20.9.2017

Nový zednářský chrám lóží Cestou světla a U Vycházejícího slunce!

         S hrdostí a po 6-ti měsíční, náročné rekonstrukci, jsme zahájili nový zednářský rok v novém chrámu. Naše práce probíhají v nádherných klenutých, historických prostorech v blízkosti centra města Brna. Tento chrám sdílíme s BB:. z L:. U Vycházejícího slunce, kterým patří obrovské poděkování za skvělou spolupráci při realizaci tohoto projektu.

 

Aktuální stav těsně před prací:

 

 A fotka z doby rekonstrukce:

 

 

 

 

 

6.10.2014

Kameny zmizelých za BB:. předválečné lóže Cestou Světla

 

         V případě „kamenů zmizelých“ se jedná o projekt německého umělce Güntera Demniga na upomínku obětí holocaustu a nacistického režimu, ke kterým kromě Židů, Romů, politických nepřátel a dalších pronásledovaných skupin, patřili i svobodní zednáři zapojení do odboje. První „kameny“ byly do dlažby vsazeny roku 1995 v Kolíně nad Rýnem a v Berlíně. Během několika let se tato iniciativa miniaturních „pomníčků“ rozšířila z Německa do dalších zemí Evropy, tedy i do České republiky. Slovo „stolperstein“ v němčině představuje kameny (dlažební), o které se zakopává. V jednotlivých jazycích se pak většinou přejímá původní německé slovo, v češtině se užívá také překlad „kameny zmizelých“.

         Ve středu 17.9.2014 byly v Brně slavnostně zasazeny další dva tyto kameny za naše bratry prvorepublikové lóže Cestou světla, kteří položili své životy za činnost v odbojové organizaci Obrana národa. Po kamenu za B:. Prof. PhDr. Vladimíra Groha, který byl osazen v loňském roce, byly nyní položeny kameny za bratry Prof. PhDr. Jana Uhra a Ing. Antonína F. Slavíka, popravených v roce 1942 v Berlíně-Plötzensee. U obou domů, kde tito bratři bydleli, zazněly krátké projevy Ct:. M:. Předchůdce jménem svobodných zednářů, u bratra Uhra pak projevy jeho potomků za pedagogickou obec, sokolskou obec a za odboj. Velmi dojemné bylo setkání vnuček po obou výše jmenovaných bratrech, které se od dětství neviděly. Udělalo nám to velkou radost a věříme, že navázaný kontakt s rodinami pomůže v budoucnosti poodhalit některá dosud bílá místa v naší vlastní zednářské historii.

 

Použité zdroje:

 

Stolpersteine na Wikipedii

 

Níže obrázky všech tří „stolpersteinů“ za naše BB:. První foto pochází z čištění kamene dne 9.11.2013

 

 

 

 

 

 

 

5.9.2014

Krátké zastavení v sídle a muzeu švédských svobodných zednářů

 

         V červenci 2014 jsem o dovolené s rodinou navštívil Švédsko a Dánsko. Vzhledem k tomu, že jedním z cílů ve Švédsku bylo pro nás hlavní město Stockholm, naplánoval jsem si již předem návštěvu muzea švédského zednářského řádu (Svenska Frimurare Orden, zkratka SFMO), potažmo jejich sídla (obr. 1) v této krásné metropoli ležící na 14 ostrovech.

         Úvodem je dobré říci, co všechno o bratrech ve Švédsku víme. Své práce provozují ve vlastním, tzv. Švédském ritu, a symbolem jejich řádu je červený svatojiřský kříž. Jedná se o křesťansky orientovaný proud svobodného zednářství založený na středověké rytířské mystice. Touto křesťansky-mystickou povahou usiluje o výchovu vnitřně svobodného člověka. Švédský ritus vznikl a utvářel se během 18. století vycházeje ze spisů Carla Friedricha Eckleffa. Ty se staly v roce 1756 základem tohoto vícestupňového systému. Oficiálně má celkem 10 stupňů. První tři odpovídají učňovskému, tovaryšskému a mistrovskému stupni v janském (modrém) zednářství. Čtvrtý až šestý pak odpovídají stupňům ondřejského (skotského) zednářství. Sedmý až desátý představují tzv. kapitulní stupně, jsou to řádoví rytíři. 11. stupeň je čestný a jeho držitel se nazývá Nejosvícenější bratr s Červeným křížem (se zkratkou R+K = Rytíř Komandér). Za zmínku stojí, že v jejich systému navazuje všech deset stupňů obsahově vždy na ten předchozí. V tom tkví zásadní rozdíl Švédského ritu od ostatních druhů zednářství, jež od sebe oddělují janské a vyšší stupně, a nejsou orientovány na určitý religiózní základ. Dnes je tento ritus kromě Švédska provozován také v Norsku, Dánsku, Finsku, na Islandě, v Rumunsku a s malými odlišnostmi také v Německu.

         Až jsme s rodinou sídlo konečně našli (kromě jiného nám to potvrdil červený svatojiřský kříž na nadsvětlíku dveří ve dvoře, kam je vidět skrze masivní kovaný plot, obr. 2), tak jsem propadl na chvíli beznaději, že se dovnitř asi nedostanu. Zvonkové tlačítko nikde, pouze silný řetěz na bráně. Zednářské muzeum (založeno 1912) i sály lóží mají sice dle webu pro veřejnost otevřeno od pondělí do čtvrtka od 17.00 do 19.00, avšak i švédští bratři mají přes léto prázdniny. Přesto se na mne nečekaně usmálo štěstí! Když už jsem měl pořízeno několik fotek zvenku a byli jsme pomalu na odchodu, přišel sympatický muž, který začal odemykat bránu. Ihned jsem se jej zeptal na muzeum a on mi odvětil, že je přes léto zavřeno, a navíc že probíhá rekonstrukce interiérů. Pouze si přišel pro auto zaparkované na dvoře. A tak jsem se mu správně bratrsky představil. Jeho chování se rychle změnilo a já rád přijal pozvání ke krátké návštěvě tohoto místa, kde na vás dýchne to jedinečné genius loci hned po překročení prahu těchto starobylých prostor. Budova je vícepodlažní a tak jsme nahoru vyjeli starobylým výtahem. Měl jsem možnost nahlédnout a vyfotit si janský sál (stolec Ct:. M:. i křesla na obr. 3 jsou původní z roku 1874), rytířský sál pro vyšší stupně (obr. 4), sál krále Oskara I (obr. 5). K pozlacenému rytířskému brnění a zbroji (obr. 5) ve vitríně mi bratr průvodce sdělil, že s tím jeho šlechtický nositel ještě jezdil na turnaje. Vzácná byla možnost prohlédnout si i jeho pracoviště - perfektně uspořádanou a klimatizovanou archivní knihovnu obsahující 12.000 svazků, z toho některé prý pochází již ze 14. století! Dolů jsem sešel po hlavním schodišti (stora trappan), jehož stěny jsou lemovány starými zednářskými erby. Krátkou, ale úžasnou návštěvu sídla švédských zednářů (Svenska frimurare ordens stamhus) jsem ukončil zakoupením několika pohlednic za příspěvek do jejich mošny/pokladničky. Na jedné z nich (obr. 7) je vidět podobu budovy paláce z roku 1877. Nutno říci, že se vzhled za těch 137 let téměř vůbec nezměnil. Ano, jedná se původně opravdu o palác, na tabulce na fasádě vyvedené v zednářské modři (obr. 8) stojí toto:

 

„Bååtův palác: Byl postaven v letech 1662-1669 pro státního pokladníka Seveda Bååta podle návrhu Nicodema Tessina staršího. Tato starší část má dochovaný interiér. Mimo jiné přepychové štukované stropy od Carla Caroveho. V roce 1874 koupil palác řád švédský svobodných zednářů, který vystavěl východní křídlo s rytířským sálem v gotickém stylu a s janským sálem zařízeným jako řecký chrám. Architekty byli Johan Erik Söderlund a Fredrik Wilhelm Scholander.“

 

         Na řád SFMO jsme narazili ještě jednou - a to při cestě přes město Örebro. V jeho centru je patrná veliká stavba na zednářském ostrově (Frimurareholmen) u řeky. Je to velká historická budova se sídlem místní lóže a na její střeše vlaje prapor s oním již nezaměnitelným červeným křížem. Před ní je umístěna zednářská restaurace, což již zdaleka hlásá velký nápis Restaurang Frimurarlogen.

Fotografie (všechny kromě obr. č 7 pocházejí z archivu autora):

Obr. 1:

Obr. 2:

Obr. 3:

Obr. 4:

Obr. 5:

 

Obr. 6:

 

Obr. 7:

 

Obr. 8:

 

 

 

Použité zdroje:

 

1) Svenska Frimurare Orden a Schwedisches Lehrsystem na Wikipedii

2) stránky www.frimurarorden.se

3) pohlednice Baatův palác 1877 zakoupená v sídle SFMO

 

 

Autor je členem lóže Cestou Světla (Brno) a spolupracovníkem badatelské lóže Quatuor coronati (Praha)

 

 

________________________________________________________________________________________________________

1.6.2014

Byl významný secesní brněnský architekt a stavitel svobodným zednářem?

Roku 1850 se v jihooravské obci Bořitov na Blanensku narodil Franz Pawlu (František Pavlů), pozdější významný brněnský secesní architekt a stavitel. V Brně nejprve pracoval jako pomocník na stavbách, koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let vystudoval stavební průmyslovku. Poté načas odcestoval za praxí a načerpáním zkušeností do hlavního města bývalého habsburského mocnářství - do císařské Vídně. Přelom 19. a 20. století přinesl boom nového architektonického slohu - secese. Slovo pochází z latinského „secessio“ - odštěpení.

 

Po návratu z Vídně do Brna Pawlu vycítil příležitosti, které tento architektonický styl skýtal a začal podnikat ve stavebnictví. Byl architektem, projektantem i stavitelem v jedné osobě. Byl to člověk, který pracoval neúnavně i o svátcích. V prostoru dnešního Konečného náměstí měl projekční kancelář a v blízkosti tohoto tehdy ještě neexistujícího náměstí postavil svoji první cihelnu, v dolní části ulice Čápkova pak druhou. Na obr. 12) z počátku 20. století je patrné, jak tento prostor (náměstí Na Tivoli) tehdy vypadal. Do dnešní ulice Úvoz bylo třeba se nejprve doslova „prokopat“. Vlevo však již můžeme vidět jedno z jeho největších mistrovských děl - „Pawlu Hof“, dnes TIVOLI.

 

V období od roku 1887 (jeho první domy v ulicích Křížová, Veveří a Staňkova) až do roku 1915 (Žižkova 1, 2) postavil v Brně neuvěřitelné množství nájemních domů a stal se tak asi nejvýkonnějším brněnským stavitelem. Jejich fasády přesvědčují i dnes o tom, že každý dům z té doby byl osobitý a měl „svoji tvář“. Kdo by neznal např. honosný Belveder (roh Drobného a Erbenovy). Kromě vlastních projektů se podílel také na několika významných stavbách od jiných architektů. Připomeňme si aspoň Wielemannsovu stavbu Justičního paláce na dnešní Rooseveltově či opravu starého (Mahenova) divadla. Kromě mnoha ocenění za stavitelskou činnost byl vyznamenán oceněním Rytíř řádu sv. Řehoře. Při obcházení jeho domů se brzy naučíte rozeznávat jeho specifický rukopis. Na domech můžeme nalézt i kovové šlahouny/rostlinné motivy (Palackého 84 nebo Veveří 14). Často najdeme u jeho staveb i sochy (např. kamenické učně ve výklencích nebo různé postavy na střechách). Některé stavby realizoval se svým starším synem Arnoldem (na ulicích Drobného, Erbenova a Jánská).

 

S rozpadem monarchie končí i profesní éra tohoto mimořádného člověka. Ovdovělý a uzavřen do sebe umírá v Brně roku 1922.

 

V jeho dlouholeté tvorbě můžeme kromě prvků secese narazit i na prvky pozdního historismu či neobaroka.

 

Při obcházení domů si nelze nevšimnout bohaté symboliky. Kromě výjevů různých forem umění či zvířecích motivů můžeme na NĚKTERÝCH fasádách najít symboly stavitelského cechu, jako je kružítko, krokvice, úhelník, příp. kladivo. Nejčastěji najdeme kombinaci trojúhelníku a kružítka. Ale také kombinaci trojúhelníku a kladiva na Veselé 6 (obr. 2). Mimořádná kombinace trojúhelníku, kružítka, krokvice i úhelníku je nad vchodem domu Konečného nám. 5 z roku 1910. Za prohlídku stojí určitě celá ulice Jiráskova, kde můžeme narazit i na stylizované iniciály jeho podpisu „F.P.“. Nesmíme přitom ovšem minout dům Jiráskova 49! Ten byl postaven v roce 1899 a na jeho střeše je nástavba, která sloužila odjakživa jako ateliér. Na všech krajních pylonech najdeme opět symbol trojúhelníku a kružítka. Dům dlouhé roky chátral, nyní je naštěstí po rekonstrukci (2012). Jeho současná podoba se zelenou fasádou je patrná z obr. 3. Škoda jen, že zatím nebyly vráceny zpět plastiky hořících pochodní, původně stojící na zmiňovaných pylonech (obr. 4, stav před rekonstrukcí). Nutno však podotknout, že dnešní majitel velké části těchto historických nájemních domů (pravnuk Franze Pawlu), zajišťuje postupnou rekonstrukci těchto osobitých domů a vrací jim zpět glanc a zašlou slávu.

 

A v tomto okamžiku si na závěr musíme položit otázku uvedenou v nadpisu: „Byl tento výjimečný muž, jehož tvář stylizovaná zřejmě do podoby středověkého stavitele na nás dodnes vzhlíží z plastiky jednoho domu na Veveří, svobodným zednářem?“ Výše uvedené nástroje zdobící fasády jeho domů patří do symboliky svobodných zednářů. I když zde v kombinaci s kružítkem nenajdeme přímo onu „klasickou“ úhelnici, nýbrž trojúhelník. Možná že se tehdy jednalo o určitou formu alegorie kvůli úřadům a okolí, aby nebyl zednářský smysl zcela zjevný. Kdo ví? Protože velmi podobné kombinace můžeme najít na dílech od jiných architektů v Brně i dalších městech. V jednom z nich jsou umístěny dokonce i na sakrální stavbě. Nebyl jsem samozřejmě zdaleka sám, kdo se touto otázkou zabýval. Na stránkách jedné brněnské lóže se dočteme, že „Pawlu nebyl členem české brněnské zednářské lóže, ale o staleté zednické symbolice mohl být jistě informován, nebo mohl být členem jiné lóže“. Zaujala mne zde skutečnost, že snad první symboly se objevily na pylonech výše zmiňovaného střešního ateliéru postaveného v období po jeho návratu z Vídně. Mohl být tedy přece iniciován v nějaké lóži ve Vídni! V této věci je nyní více jasno: Brněnský architekt a stavitel Franz Pawlu nebyl přijat za svobodného zednáře ani ve Vídni, ani jinde v Rakousku. Velké poděkování za tuto důležitou informaci náleží bratrům z Veliké Lóže Rakouska, zejména bratru Velikému Archiváři. Že se však Pawlu mohl se zednáři ve Vídni či v Brně setkat a že oni sami umístění těchto symbolů na fasádách jeho staveb iniciovali, příp. objednali a financovali, je ovšem vysoce pravděpodobné.

 

A dobrá zpráva na závěr: Této mimořádné osobnosti bude po rekonstrukci parku na Konečného náměstí odhalen pomník v tomto prostoru honosných secesních domů, kterým vévodí domovní blok Tivoli.

 

Obrázky:

 

 

Použité zdroje:

 

1) Obec Bořitov http://www.boritov.cz/rodpavlu.htm

2) Encyklopedie Brna na internetu: http://encyklopedie.brna.cz

3) Použité fotografie kromě obr. 1 pochází z archivu autora

4) Veliká Lóže Rakouska

 

 

Autor je členem lóže Cestou Světla (Brno) a spolupracovníkem badatelské lóže Quatuor coronati (Praha).


 

___________________________________________________________________________________________________________

6.3.2014

Po stopách zaniklých brněnských lóží

          Na počátku byl můj osobní zájem získat podrobnější informace o prvorepublikových zednářských lóžích v Brně. Které to byly, to je všeobecně známo a historicky doloženo, najdeme je například v knize Čeští svobodní zednáři ve 20. století od uznávané odbornice na historii svobodného zednářství u nás, docentky Jany Čechurové. Víme však opravdu o všech lóžích působících v městě Brně ve 20. a 30. letech minulého století? Odpověď na tuto otázku nám mohou dát veřejně přístupné archivy, z nichž dva materiály se nacházejí v databázi Moravského zemského archivu. První má značku G491 a název Svobodní zednáři - lóže Brno 1922-1936. Druhý materiál má značku G699 a název Židovský humanitní spolek - lóže Moravia (I.O.B.B.) Brno (1896) 1931-1932 (1946).

          Začněme prvním materiálem. Překvapivě se nejedná o dokumenty známých brněnských „českých lóží“, nýbrž o německy psanou zednářskou matriku lóže „Zu den wahren vereinigten Freunden“, v českém překladu lóže „U opravdových sjednocených přátel“1). Tento název je samozřejmě dobře znám, protože lóže s tímto názvem vznikla již v roce 1783 pod vedením hraběte Antonína Belcrediho v době, když došlo k rozkolu v brněnské lóži U vycházejícího slunce. Nově vzniklá lóže U opravdových sjednocených přátel se tehdy údajně stala centrem tajného svazu iluminátů.

          Ovšem brněnská lóže stejného názvu „Zu den wahren vereinigten Freunden“, jejíž původní matrika se v Moravském zemském archivu nachází, byla založena v roce 1922. Jednalo se o německou zednářskou lóži, která patřila pod Velkou Lóži „Lessing zu den drei Ringen“ sdružující německy mluvící bratry v prvorepublikovém Československu.

         Od ní se později odštěpilo 7 bratří, kteří založili lóži „Die Brücke“, česky „Most“, která nebyla dlouho uznávána. Až na přání bratra Dr. Beneše byla přijata do regulérního svazku československého zednářstva.

          Nyní nahlédněme do vlastní zednářské matriky. V nadpisu je uvedeno Matrikel der g:. u:. v.: 5 „Zu den wahren vereinigten Freunden“ im Or. Brünn, tedy matrika řádné a dokonalé zmíněné lóže, přičemž lóže je zde postaru vyjádřena symbolicky obdélníkem. Obsahuje celkem 127 záznamů na časem zežloutlých listech. Nejstarší číslo jedna má Josef Hauser z Miroslavi u Znojma, narozen v roce 1849. Byl výrobcem éterických olejů a esencí. Svobodným zednářem se stal v roce 1897, kdy vstoupil do lóže Minerva v Orientu Budapešť. V roce 1898 byl povýšen na tovaryše a v roce 1899 se stal mistrem. V prosinci roku 1922 získal čestné krytí v budapešťské lóži a stal se spoluzakladatelem uvedené lóže v Brně, do roku 1924 byl jejím Ctihodným Mistrem. Měl celkem sedm dětí, v letech 1902–1924 byl posledním starostou samostatné židovské obce a zemřel v roce 1936. Telefon do jeho firmy v Miroslavi měl číslo „1“2).

          Nejmladší a poslední záznam č. 127 je veden na ing. Viktora Schöna, povoláním chemického inženýra, který byl do brněnské lóže přijat 14.12.1935. Tento bratr stejně jako další čtyři pozpátku, již nebyli dle matriky evidentně povýšeni na tovaryše. Jistě se na tom podepsal nástup nacismu v Německu vedoucí k uspání lóží v předválečném Československu.

          Drtivá většina jmen je německá a židovská, jako Löwenthal, Schwarz, Weiss, Epstein, Stern, Löw, Blumenthal. Jen zřídka lze najít české jméno, jako např. záznam č. 81: Dr. Karel Lamač, právník v Brně. Některé záznamy jsou velmi podrobné včetně názvů kreseb, jiné zas obsahují pouze jméno, jinak žádné další údaje. Např. pod č. 107 je uvedeno jméno Dr. Hugo Beckmann a pod č. 121 najdeme pouze příjmení Falkeman a v závorce „čestný člen“. Obecně záznamy začaly výrazně řídnout v rozmezí roků 1931 až 1933.

          V matrice této lóže najdeme i čestné členy označené jako „Ehrenmitglied“, nadepsáno nad kolonkou Jméno a podtrženo červeně. Jako příklad budiž uveden záznam č. 40: „Grossmeister Adolf Girschick“. Tento bratr z lóže „U tří mečů v Orientu Drážďany“ byl afilací včleněn do žatecké lóže „Kette Orient Saaz“ a čestným členem brněnské lóže se stal 20. května 1923. Za zmínku stojí fakt, že právě Girschick byl prvním Velmistrem německé Velké Lóže „Lessing zu den drei Ringen“ založené roku 1920 v Československu.

          Obdobně jako čestný člen existovala kategorie „trvalých bratrů návštěvníků“ z jiných lóží, např. Artur Stein z Harmonie Praha, Artur Zerzavy z lóže Zukunft Vídeň a Sigmund Stiassni z lóže Wahrheit Vídeň. Také tato kategorie byla nadepsána nad jménem a červeně podtržena.

          Specialitou v této matrice jsou krycí jména (pseudonymy) některých členů lóže. Ta jsou uvedena jako „Deckname“ napravo od skutečného jména a červeně podtržena. Zde uvádím několik těchto krycích jmen: German Theodor, Winfried, Johann Richard, Robert Arthur, Argus, Argentor.

          Dva záznamy pro zajímavost:

Č. 119 Dr. Bruno Waller z Brna, povoláním gynekolog, narozen v roce 1900, učněm se stal roku v březnu 1931. Jeho kresba (německy „Baustück“) z listopadu 1933 měla název „Německý národní socialismus - jeho rasová teorie, jeho postoj ke svobodnému zednářství“. Toto téma považoval správce matriky za důležité, a proto ho červeně podtrhl.

 Č. 17 Dr. medicíny Siegfried Fischl z Brna. Tento bratr byl přijat v Orientu Hiram Praha v roce 1922, tovaryšem se stal v roce 1923 a mistrem o rok později. Jako jeden ze sedmi bratří lóže U opravdových sjednocených přátel má uvedenu následující poznámku v kolonce „Zvláštní události“: Čestné krytí 23.11.1925, podílí se na založení neregulérní lóže „Most“ Praha, červeně podtrženo. Jak již bylo výše uvedeno, pražská lóže Most byla nakonec do svazku regulérních československých lóží přijata na přání Dr. Beneše.

          Dále se v matrice dočteme o tom, že několik bratrů získalo čestné krytí kvůli založení lóže Humanitas v Olomouci v roce 1926. Většina z nich totiž pocházela z Olomouce a okolí, a odešli tak z brněnské lóže „domů“, aby již nemuseli do Brna dojíždět.

 

         Níže názvy některých kreseb, část z nich matrikář červeně podtrhnul:

 „Cesta k mému Já“ z roku 1932

„O současném problému židovství“ z roku 1933

Již zmiňovaná kresba „Německý národní socialismus - jeho rasová teorie, jeho postoj ke svobodnému zednářství“

„Německý národní socialismus ve světle biologie národů“ z roku 1934

a

„Onemocnění svobodného zednářství“ z roku 1935

 

         A toto byly poslední informace o této lóži, které se podařilo zjistit. Kde měla tato lóže v Brně chrám, zůstává zatím nezodpovězeno.

 

          Druhý materiál se značkou G699 a s názvem Židovský humanitní spolek - lóže Moravia3) (I.O.B.B.) Brno překvapuje svým větším rozsahem. Jedná se o karton plný složek, ve kterých najdeme korespondenci, pozvánky, účty, zápisy apod. Kromě jiného např. i „zasedací pořádek“ bratrů v automobilech, když jeli na pohřeb zesnulému bratrovi.

          Také v této lóži byla jednací řeč německá. Byla založena v roce 1896 a poslední zprávy pocházejí z roku 1935, kdy měla 205 bratrů a jejím prezidentem (nikoliv Ctihodným Mistrem) lóže byl Dr. Isidor Schulz. Zkratka I.O.B.B. pochází z Independent Order B’nai B’rith, tedy Nezávislý řád Synů Svazu Starého zákona. Pod její patronací fungovalo několik dalších židovských spolků.

          Významným členem této lóže byl mimo jiné Fritz Placzek, úspěšný podnikatel v textilu z Alexovic. Na začátku roku 1939 odjel se svojí rodinou do Anglie a těsně před nacistickou okupací se vrátil do Alexovic, aby přesvědčil rodiče k odchodu. Návrat se mu však stal osudným. 23. března 1939 se strhla prudká hádka mezi ním a některými Němci z vedení alexovické továrny. Otřesený Placzek se pak doma v Alexovicích zastřelil4). Není bez zajímavosti, že jeho bratr Georg Placzek byl fyzik světového významu a působil u Nielse Bohra v Kodani, mimo jiné se podílel na projektu Manhattan.

          Hlavní lóžový dům byl na adrese Legionärstrasse (dnes třída Kpt. Jaroše) č.p. 31, kde sídlil i Domov techniků, jakási forma kolejí pro židovské vysokoškoláky. Dále zřejmě ještě vlastnili chrám pro iniciace apod. na adrese Herrengasse (dnes Panská ulice) č.p. 12-14, což je historická budova postavená v roce 1835. Dochovala se zřejmě jen jedna jediná fotografie hlavního lóžového domu z období po roce 1940, a to v archivu Židovského muzea v Praze, kam nacisté v roce 1942 odvezli veškeré dokumenty brněnské Židovské náboženské obce po jejím zrušení. Stěží se dnes asi dají sehnat další fotografie interiérů či dispoziční plány objektů užívaných lóží Moravia. Brněnský archiv stavebního úřadu bohužel za druhé světové války vyhořel.

          Podívejme se nyní na některé fotografie dokumentů dokládající činnost této zaniklé brněnské lóže v dobách první Československé republiky. Na obr. 15) je vidět úvodní strana Stanov lóže Moravia přeložených pro čs. úřady do češtiny. Na obr. 26) je telegram z Vídně s omluvenkou exprezidenta Dr. Herrmanna, že se nemůže zúčastnit smuteční práce za zesnulým bratrem Dr. Brunnerem. Na obr. 37) je tiskopis pozvánky na slavnostní iniciaci. Ve fondu G699 se dochovalo velké množství tištěných pozvánek na práce. Pozvánka na obr. 48) zaujme množstvím změn provedených ručně „po uzávěrce“.

 

Obrázky:

 

 

 

Zdroje:

 

1)  Fond G491, Moravský zemský archiv (MZA)

2)  Miroslavský zpravodaj 4/2012

3)  Fond G699, Moravský zemský archiv (MZA)

4)  Encyklopedie Brna na internetu: http://encyklopedie.brna.cz

5)  Fond G699, Inv. 1, fólie č. 24

6)  Fond G699, fólie č. 152

7)  Fond G699, Inv. 13, fólie č. 4

8)  Fond G699, fólie č. 241

 

Autor je členem lóže Cestou Světla, Brno

______________________________________________________________________________________________________________

 

5.9.2011

Zednářské oblečení a jeho význam

Šaty dělají člověka – to platí pro společenský život dvojnásob. První dojem vytváříme gesty, hlasem, výrazem očí, úsměvem a oblečením. Náš oděv prozradí vkus, sociální roli, společenskou úroveň, zařazujeme se jím do společenské normy, nebo se z ní vyřazujeme. Toto pravidlo platí i pro svobodné zednářství a práci v lóži.

Oblečení volíme podle příležitosti: slavnostní oblečení pro společenské příležitosti tzv. ( formal dress ), pro denní nošení do práce ( business dress ) a pro neformální příležitosti a volný čas ( casual dress ). Jdeme-li na společenskou akci, musíme vědět, jaká je její úroveň, protože podle toho volíme stupeň slavnostního oblečení. Obvykle hostitel uvede na pozvánce tzv. dress code, tedy pokyn, jak se obléct, abychom nevybočovali z normy. Jestliže hostitel uvede na pozvánce, že máme přijít v černém obleku a my máme doma smoking, nesmí nás ani napadnout, abychom se blýskli v tom nejlepším, co máme. Jakékoliv vybočení z normy je chyba.

Pozorujeme to na sobě každý: Jakmile se oblékneme do určitého druhu oblečení, přizpůsobíme se mu i svým chováním. Oblečení je sice vnějškový prvek, ale velmi rychle ovládne i naše vnitřní ustrojení a vyladí naše chování do souladu s vnějším image.

Proto také základním oblečením pro bratry pro práci v lóži je oblek. To není tak samozřejmé konstatování, jak se nám dnes zdá, protože do 30 let 20. století byly za společenské pánské úbory považovány frak a žaket. Oblek se skládá   z kalhot a saka, případně ještě z vesty, ze stejného materiálu a stejného vzoru. Za klasickou barvu považujeme černou, který zvýrazňuje l.: práce, či jinou společenskou událost.

Oblek můžeme mít jednořadý, nebo dvouřadý. Není mezi nimi společenský rozdíl. U jednořadého obleku máme větší volnost, sako můžeme mít rozepnuté, hovoříme-li s bratry, v běžném kontaktu a samozřejmě, když usedneme. Zapneme ho vždy, pokud se představujeme, podáváme někomu ruku, pronášíme přípitek, nebo proslov, uvádíme hosty apod. Tedy v jakékoliv exponované společenské situaci, kdy je na nás upřena pozornost. Spodní knoflík necháváme rozepnutý, důvod je prozaický - u spodního knoflíku se už fazona saka rozbíhá           a knoflík by jí nepřirozeně stahoval. Uvádí se, že muži by nemělo být ve společnosti vidět břicho, proto nosí kravatu a má-li k obleku motýlka    a měl by mít odhalenou košili, může mít šerpu, proto nosí vestu, proto si zapíná sako. Sako si muž ve společnosti nemůže svléknout, protože společenská košile není svrchní oděv. Kalhoty by měli mít správnou délku: u podpatku dva prsty nad zemí.

K obleku nosíme vždy jen košili s dlouhým rukávem, protože podle napsaného pravidla nám musí z rukávu saka vyčnívat centimetr manžety. Klasická společenská košile je bílá, třebaže na méně slavnostní příležitosti si můžeme vzít i košili bleděmodrou, nebo krémovou, ale vždy jednobarevnou. I kravata musí mít správnou délku, měla by zakrývat sponu opasku.

Motýlek je předepsán povinně ke smokingu a k fraku. Původ motýlku je zřejmý – vyvinul se ze čtvercového šátku, který se vázal pod krkem. Pravidlo praví, že ke smokingu a v l.: práci ve 3 stupni nosíme jen černý motýlek a k fraku a v1 a2 stupni pouze bílý motýlek.

K černému obleku se nosí vždy jen kožené a šněrovací boty, vyloučíme mokasíny a semišovou obuv. Ponožky by měly korespondovat         s barvou obuvi, a protože společenské večerní boty jsou jedině černé, ponožky budou taky černé a navíc co nejdelší.

Toto základní oblečení pak při rituální práci v lóži doplňujeme zednářskými doplňky, tzv. odznaky:

1. Je to zástěra – je základním „odznakem“ zednáře. Skládá se z obdélníku a trojúhelníkového náprsníku. V hodnostech učně a tovaryše je vyrobena z bílé kůže, popř. hrubé látky, bez jakýchkoliv ozdob. V hodnosti mistra se podle různých ritů a obediencí mění. Ve francouzském ritu má lemování modré, ve skotském ritu červené. Učeň nosí zástěru se zdviženým náprsníkem, symbolizuje stálou práci a má připomínat, že zednář musí prožívat aktivní život plný práce, je bílá, neposkvrněná a čistá.

Tovaryš má stejnou zástěru jako učeň, se spuštěným náprsníkem.

Mistr má zástěru s černou podšívkou, modré lemování a uprostřed jsou písmena M.: B.: v modré barvě, podle zednářské abecedy. Černá podšívka má význam při „smuteční baterii“, kdy je zvykem zástěry a stuhy obrátit.

2. Řádové stuhy – v zednářství existují stuhy dvojího druhu: šerpy a závěsy na krk. Šerpa se nosí přes pravé rameno k levému boku           a připomíná závěsný řemen, na němž vojákům visel meč. Tato šerpa pravděpodobně pochází z prvního období „spekulativního“ zednářství  a nastolovala určitou rovnost mezi všemi členy lóže, šlechtice stavěla na úroveň nešlechtice. Nošení šerpy není povinné, zatímco nošení zástěry je rituálně předepsáno.

Stuhy, na níž jsou zavěšeny zednářské odznaky, napodobovali svojí barvou a umístěním stuhy těch nejvyhledávanějších vyznamenání. Např. Modrá stuha se srovnávala s řádem svatého Ducha (tzv. Cordon bleu), který roku 1578 založil Jindřich III.

Ve francouzském ritu je stuha i šerpa celá modrá, ve skotském je také modrá, má však červené lemování. Blankytná modř znázorňuje duchovní obnovu či vývin člověka, červená posvěcení. Závěs na krk označuje v modrém zednářství vždy nějakou funkci, zatímco ve vyšších dílnách může být odznakem stupně, bez upřesnění funkce. Všichni činovníci lóže musí nosit závěs, který ovšem nelze kombinovat se šerpou.

3. Na stuhách a závěsech se nosí tzv. přenosné klenoty. Jsou to úhelnice, krokvice a olovnice. Tyto klenoty zdobí závěsy Mistra lóže a obou dozorců. Přenosné se říká proto, že přecházejí od jednoho bratra k druhému podle funkcí, jež jim připadnou. Ostatní činovníci obecně klenoty nenosí. Na jejich závěsu je však vyšit atribut přináležející jejich funkci.

Řečník – Otevřená kniha se slovem „zákon“

T.: – Dvě zkřížená pera

P.: – Dva zkřížené klíče

S.: – Měšec na almužny

Z.: – Meč zkřížený s pravítkem a oko, znamením jeho bdělosti

O.: – Dva zkřížení meče a hůl

D.: – svislý meč s rukojetí dolů.

 

Na konci dodejme, že mezi zednářské klenoty bychom neměli zahrnovat přívěšky, špendlíky do kravaty, manžetové knoflíky, prsteny apod., které nosí zednáři projevující bez obav svou příslušnost. Jedinými rituálními klenoty jsou ty, jež jsou uvedeny výše.

4. Bílé rukavice jsou symbolem čistoty. Symbolizují také v katolické liturgii čistotu srdce a konání. Bílé rukavice prý také znamenají, že má zednář čisté ruce, neboť se neúčastnil zavraždění Hirama.

 

autor je členem lóže



21.2.2011

Jean Sibelius - síla harmonie

Severský bard Jean Sibelius. Mág, který dokáže z krůpěje vody vykouzlit moře, právě takovým způsobem umí zakladatel finské národní hudby zacházet s tóny.

Tisíce jezer, zasněžené pláně, nedohledné zástupy pokolení jehličnanů, duhový most padající do Njoerdrova sídla na severní točně, potůčky a břehy obetkané břízkami a kapradím skrývající nejrozmanitější faunu, zvláště ptactvo s mnoha druhy kačenek. Zkazky a ságy dávnověku, odvaha, láska i pomsta.

Kdo chce spatřit přírodu z vnitřní strany, tak jak jej mohla spatřit jemně cítící duše geniálního skladatele, ten nechť se někdy zkusí zaposlouchat do Sibeliovy hudby. Něha a jemnost, světlo, jas a přitom ten zvláštní chlad severu i temnota dějin lidského rodu se odráží v jeho hudbě. Jakoby síla živlů vstupovala do partitury.

Sibelius - postromantik, současník Mahlerův, Stravinského, Schoenbergův, Hindemithův, Sukův, na rozdíl od mnoha svých současníku, kteří šli cestou moderny k nemelodické a disharmonické atonalitě, zůstavá na půdě zákonů klasické harmonie, takže ho lze klidně zařadit mezi romantiky Dvořáka, Brahmse, Wagnera, se kterými si velikostí a mocí svého díla nezadá.

Geniální melodická invence hlavních motivů a ještě geniálnější harmonické rozpracování instrumentace a silný citový náboj dávají tušit, že jsme se setkali s vyjímečnou osobností, s čistým, rozkvetlým a z výšin obdarovaným duchem.

Sibeliův soukromý život nebyl právě životem mnišským. Jako dítě byl snílek, nepozorný a nevyrovnaný, ale byl velmi inteligentní, začal studovat práva, nakonec si na rodině vymohl souhlas studovat hudbu. Pod jeho suverénním zjevem se skrývala zranitelná duše. Potrpěl si na dobrý zevnějšek a měl velmi způsobné vystupování. Mládenecká léta prožíval velice rušně. Alkohol, ženy. Životní fáze probíhaly střídavě, štěstí - deprese. Před těmi utíkal do přírody, kterou velmi miloval. Celý život mu byla oporou jeho žena Aino, která vědomě nasadila svůj život do služby jeho hudbě. A tak to bývá, tam kde muž dosáhne velikých činů v ušlechtilém smyslu, stojí většinou kdesi v pozadí čistá a skromná žena. Podrobnější životopis si můžete přečíst na Wikipedii.

První skladbu Vodní kapky složil v deseti letech. Následovalo 250 opusů. Mnoho symfonických básní, Dcera Pohjoly, Labuť z Tuonely, Oceanidy, Tapiola a další, z nichž Kalevala, jako zhudebnění národního eposu z něj udělala finského národního skladatele. Přitom stejně jako B.Smetana česky, se Sibelius naučil pořádně finsky až v dospělosti.(Doma se mluvilo švédsky). Dále složil sedm symfonií. Osmou zničil, často zažíval tvůrčí muka a byl stejně jako G.Bizet velice skeptický ke svému talentu. Dále Houslový koncert, pod jehož vlivem jsem nakreslil nahoře uvedenou kresbu, patří vedle Bruchova, Mendelssohnova a Beethovenova koncertu mezi nejhranější a nejoblíbenější romantickou houslovou literaturu. Skládal hudbu pro divadlo nebo také pro rituály svododných zednářů, jejichž byl, stejně jako W.A.Mozart, členem.

Sibeliova hudba je hudba, kterou stojí za to poslouchat. Je stále oblíbenější a to i u mladých lidí. Někdy se vrátka klasické hudby neotvírají napoprvé. S hudbou je to jako s láskou. Líbivé odrhovačky obvykle stejně jako náhlé vzplanutí zamilovanosti rychle vyhoří. Prohlubující se přátelství přecházející v lásku zrozenou z úcty k hodnotám druhého je pevnosti nerezavějícího železa. A pokud se má kus železa vykouti v nádherný šperk, je k tomu třeba síly a trpělivosti. Podobně je třeba přistupovat k tajům vážné hudby, k jejichž otevření nám obvykle brání naše povrchnost.

zdroj


22.2.2011

Tvůrce urbanismu Baťova Zlína

Architekt Gahura – vzhledem k jeho politicky vynucenému odchodu ze Zlína po znárodnění firmy Baťa na Zemský národní výbor do Brna v roce 1946 i relativně kratšímu životu – zůstával v poválečné době neprávem ve stínu mladších představitelů baťovské architektury, profesorů Vladimíra Karfíka (1901–1996) a Jiřího Voženílka (1909–1987), ačkoliv jeho podíl na vzniku a vybudování urbanistické osnovy Zlína a řady staveb byl zcela základní. V poválečném období se v Brně stýkal především s architektem Josefem Kranzem, s nímž ho spojoval hluboký zájem o výtvarné umění a hudbu a jemuž vytvořil portrétní reliéf, z mladších také s nedávno zesnulým brněnským architektem a sochařem Karlem Volavým (1929–2006), který byl jeho žákem na zlínské škole umění a který také vytvořil jeho portrét. V Praze se přátelil s Josefem Havlíčkem a také Antonínem Tenzerem, který v úřadě městského architekta Gahury ve Zlíně praktikoval o prázdninách ještě jako student Státní dřevařské průmyslové školy ve Valašském Meziříčí.

Zlínská historička Ladislava Horňáková připravila o F. L. Gahurovi dvě výstavy, první v roce 1998 ve zlínském Domě umění a druhou o deset let později, která byla také reprízována v Muzeu města Brna na Špilberku, a obě opatřila záslužnými monografickými katalogy.Osobnost architekta Gahury, okruh jeho profesionální činnosti i způsoby jeho přemýšlení dobře ilustrují dva texty zapadlé ve starých časopisech, které nyní přetiskujeme. První z nich je laudatio architekta Josefa Havlíčka ke Gahurovým padesátinám, publikovaný v Architektu SIA 1941, druhý je Gahurův vlastní text, věnovaný vzpomínce na jeho prvního učitele architektury Josipa Plečnika, uveřejněný v časopise Svobodný zednář 1938. Jde vlastně o „kresbu“ F. L. Gahury v zednářské lóži. Z druhého textu vyplývá, že F. L. Gahura navštívil v roce 1938 svého učitele Josipa Plečnika v Lublani. Během této návštěvy slovinské metropole pravděpodobně připravoval výstavbu velkého Baťova obchodního domu na nároží v centru města, která byla uskutečněna v následujícím roce 1939.

zdroj